Jak jsem odešla z České spořitelny

Šest let jsem pracovala v největší bance v Česku a byla přesvědčená, že to, co dělám, je prospěšná služba v oblasti financí. Věřím, že v mém podání byla! Korporát nastolil pravidla, která jsem přijala, stejně jako striktní systém práce a bavilo mě to. Bavilo mě to dlouho...

Seniorní pozici na krajském flagshipu jsem poměrně vytěžila, a cítíla se čím dál častěji jako žák, co dopsal test mezi prvními a zevluje z dlouhé chvíle po třídě. Možná i díky tomu jsem měla prostor trošku víc přemýšlet. Dokonce jsem se chvílemi zasnila a řekla si: " Kdybych tak mohla dělat to, co dělám, jen sama za sebe, vynalézavě plnit požadavky klientů k jejich spokojenosti s možností většího výběru variant, řešit jejich těžkosti finanční, ale i ty na duši, scházet se kde chceme a kdy chceme a debatit o tom, co chceme, to by bylo bájo."

Ráda bych zodpovědně navrhovala komplexní finanční plány každému na míru s cílem nabídnout to nej a bude to to nej, protože jsem neutrální a nezávislá. 

Budu přirozeně a zcela automaticky stoupat tehdy, kdy pro to budu mít všechny měřitelný předpoklady bez ohledu na věk, počet dětí nebo množství odsezených hodin v kanclu. Nechci vydělávat na přehršle neobchodních pozic, ale chci radši koupit něco svým dětem. Ano, budu upřímná, očekávám za svoji práci odpovídající ohodnocení.
Chci si sama plánovat kalendář, mít volno, kdy já řeknu, probírat s klienty, co já chci, ne co potřebuje někdo jiný, aby se probíralo.

A už vůbec nechci čekat, až bankéře plošně nahradí AI, k čemuž to neodvratitelně spěje.

Tak jsem odešla a přijala nabídku od eDO finance. Dává mi zázemí moderních technologií, vzdělávání, podporu, ale zároveň svobodu pro moji práci. A hlavně možnost vybudovat si postupně svoji firmu!

Rok jsem to zvažovala, nechtělo se mi. Zajeté koleje, pohodlná rutina a skvělý kolektiv, proč to měnit? 

Protože jsem taková, někdo, kdo se snaží hledat řešení i jinak, než zvolit hned to první, které se jeví jako snadné, pohodlné a výhodné. Možná proto jsem dobrá v tom, co dělám. Úplně stejně totiž přistupuji i k požadavkům klientů. To mě naučila má praxe kouče.

Prvotní problém obvykle bývá pouze zástupný. Často se ukázalo, že kdo přišel s tím, že není spokojený ve vztahu nakonec v průběhu rozhovoru sám zjistil, že to tak vůbec není a problém je ve volbě zaměstnání, nespokojenosti se vzhledem, nestabilní finanční situací, či jinde. 

Stát se osvč není sranda. Navíc jsem se bála, že práce finančních poradců má reputaci v čudu díky určitým jedincům, kteří nám to kazili a kazí. 

Když ale dva dělají totéž, není to vždycky totéž... 
 

Pocity se začaly mísit a mně došlo, že je to přece jen na mě, jakou tomu dám tvář a jak k tomu přistoupím. Ta změna chtěla koule a je to těžký, ne že ne. Jenže co není težký, nikam nevede.

A jak k tomu přistoupím? S nejlepším vědomím, svým pevným etickým kodexem a v maximálním nasazení, které je slučitelné s rodinným životem.
 
Bankéři a finanční poradci na sebe vzájemně koukají s despektem. Je to taková zvláštní rivalita, jako mezi Hradcem Králové a Pardubicemi. V obou případech to tak je, ale nikdo moc nechápe proč. Obě města mají svá pro i proti, stejně jako práce poradce či bankéře, nebo jako studium na veřejné či soukromé vysoké škole. 
Studovala jsem obě a nedá se říct, že by jedna byla lehčí, než druhá. Bylo to jiné, leč výsledek stejný.
Počet finančníků se z porevolučního čísla přibližně 150 tisíc osob v oboru dnes dostal na nějakých 35 tisíc, přičemž lidí je čím dál víc a problematika stále složitější. Díky takové kombinaci věřím, že si můžeme dovolit ten luxus, žít všichni v míru a společně budovat silnou finančně gramotnou společnost.